„Oslavy svatého Patrika jsou především velká show a zábava“

Martin Dejdar se letos stane patronem oslav svatého Patrika v Praze, které propuknou o tomto víkendu v irish pubech James Joyce, Caffrey´s nebo Irish Bar.

14:00    ANGLIE

Československý státní soubor písní a tanců vyjel na dlouhé turné do Anglie, a ředitel souboru mě požádal, jestli bych si s nima nešel zazpívat. Nejeli tam všichni, jenom taneční soubor s dudákem a cimbálovkou, kterou tenkrát řídil Mirko Král. Na cimbál hrál Pavel Farkaš, jeden z našich nejlepších cimbálistů, co vůbec znám.

Připravil jsem s Mirkem písničky, který jsme spolu už kdysi dávno dělali, uspořádali jsme několik zkoušek a byla to velice pěkná práce, protože jsem zase měl pohromadě pár lidí, který jsem neviděl – nechci přehánět – no skoro osmnáct let!

Tak jsme na sebe koukali, kolik komu přibylo vrásek a kil – a zjistili jsme, že to není tak nejhorší. Že jsme pořád ještě fešáci, teda už jenom s malým f, samozřejmě – ale pořád ještě jsme.

No pak jsme prostě nasedli do letadla, a netrvalo dlouho a přistáli jsme v Londýně. Tam nás přivítali, konala se malá paráda, a odvezli nás do pěknýho hotelu. Bylo to kousíček od královského paláce, takže hned, jak jsme přijeli, jsme se šli podívat na přehlídku při střídání stráží.

Chodili tam ti kluci s těma obrovskejma medvědíma čepicema a tvářili se velice rezervovaně, velice upjatě, ale vůbec nikdo nic nenamítal, když si třeba vedle toho vojáka někdo stoupnul a dal se s ním vyfotografovat. Asi to prostě už patří k věci a oni jsou na to zvyklí.

Krásný bylo taky to, že mimo pěší gardisty jsou tam i gardisti na koni. Mají zrovna takový čepice, ale strašně vysoký boty, takže skoro nemůžou ohýbat nohy. A na ty koně je tím pádem vysazujou rumpálem, jako kdysi na turnajích tahali rytíře v brnění, jenomže tihle koníčkové nejsou tak velký a silný, protože ten dnešní mundúr přece jenom neváží tolik, co to brnění. Ale zase na druhý straně je zajímavý, že ten jezdec v tý parádní uniformě má takovou strážní budku, protože v Londýně a vůbec v celý Anglii dost často prší, a že ta strážní budka je nejenom pro jezdce, ale i pro toho koně! Ten strážnej tam při přeháňce pěkně pomaloučku zacouvá, takže je vidět jenom půlka – teda půlka toho koně! No a přední část toho slavnýho strážce. A když potom zase vysvitne sluníčko, tak z tý boudy zase vylezou.

Ten průvod při střídání stráží je velice slavnej. Každej den slouží někdo jinej z anglického království, nad kterým vlastně slunce nikdy nezapadá, jak říkal někdo slavnej, když to byla ještě pravda. A tak kromě Angličanů, Skotů, Irů a Walesanů jsou tam i lidi jiný, který jsou například – jak jsem já viděl – daleko menší, tmavší pleti, asi odněkud z tichomořských ostrovů.

Taky jsem tam viděl – to bylo moc zajímavý – takový drobný lidičky, opálený, trošku šikmooký, na hlavičkách měli takový malinkatý barety, byli velice pěkně ustrojený, měli khaki uniformy se zlatem – když je vidíš, tak bys řekl, že by jejich folklór odpovídal kytarám nebo něčemu podobnýmu. Třeba by sis představoval, že pochodujou s havajkama a že si k tomu patřičně prozpěvujou – ne! Oni naopak hráli na dudy, a to moc pěkně! To byla dost velká legrace. Dudácký kapely jsou rozšířený po celý Anglii, hlavně vojáci hrajou na dudy. Nejenom Skotové, všichni! A je to vždycky slyšet ze strašný dálky, takže se lidi sbíhají na to obrovský náměstí, kde je vždycky několik policajtů – když řeknu několik, tak myslím asi třicet – na koních, a ti udržujou pořádek tak, že se prostě s tím koněm postaví a lidi už dál nejdou.

Kasárna, kde bydlí gardisti, jsou od paláce dost daleko, a už od toho okamžiku, kdy se vyjede z těch kasáren, vlastně už od chvíle, kdy se formujou na dvoře a začnou hrát, je slyšet široko daleko dudy. A jde to tak po celou tu dobu, ječí to a je to velice působivá muzika, velice hlasitá – a mnohdy je tam slyšet i šlágry!

Zajímavý taky je, že gardisti mají při pochodu vlastně pořád nataženou pravou nohu. Je to parádní pochod, že ano, pravá noha je natažená, zatímco levá trošičku švindluje. I ptal jsem se, kvůli čemu to je – a ono je to kvůli šavlím! Dokud nosili šavle, chodili tímhle trochu kolíbavým krokem. Kdyby šel ten voják sám, tak by sis myslel, že jako s tou nohou něco má, ale když jich vidíš čtyřicet a všichni jdou stejně, tak to vypadá, jako že očekávají zemětřesení.

Koukali jsme se na to několikrát. Mezitím jsme taky dostali plán, kde všude budeme vystupovat, bylo to asi pětatřicet koncertů, což je na takovej zájezd dost, ale musím podotknout, že se to po tom pětatřicátým koncertu ještě prodloužilo, takže jich nakonec bylo padesát!

Státní soubor tam skutečně získal velikou oblibu, bylo to prostě něco jinýho, než na co jsou zvyklí. Ve veliký oblibě byl taky náš dudák, kterej sice nebyl původem přímo ze Strakonic, ale byl to velice fajn člověk.

Skotský dudy, jak si člověk může všimnout, se musí nejdřív nafouknout pusou, mají takovou uzávěrku, aby to nešlo zpátky do tý trubičky, co se do ní fouká. Takže to fouknutí projde do těch zadních huků, jak se tomu říká, a pak do tý přední píšťaly. A během hraní se to musí neustále přifukovat. Takže když tam přišel ten náš dudák, kterej teda do dud nefoukal, ba právě naopak zpíval a hrál si k tomu druhej hlas a pořád přitom hejbal loktem, tak byli dost udivený. To pro ně byla veliká novina, že se do dud nemusí foukat.

Já jsem to jednou vysvětloval jednomu jejich folklóristovi, kterej hrál na pravý skotský dudy se třema píšťalama vzadu, a říkal jsem mu: Víte, Češi jsou nejen národ pracovitej, ale i vynalézavej! Dudy k nám určitě přišly odněkud z Bretaně a původně až odsud, ale protože Čech si chce při muzice zazpívat, musel by jeden hrát a jinej zpívat. A protože třeba nebylo vždycky dost lidí po ruce, vymysleli to naši dudáci tak, že ukradli jednou na jednom zámku, kde zrovna hráli, měch od krbu. No a přidělali ho k tomu náústku, přivázali to na pravou stranu a tím to bylo vyřešený.

To se ví, nemuselo se to stát zrovna takhle, ale jemu se to strašně líbilo, mně taky, a on prohlásil, že teda Češi jsou nejen dobrý dudáci, ale jsou taky výborný zpěváci a navíc ještě koumáci!

Jednou zase k nám přišel do hotelu nějakej džentlmen, tak jsme seběhli dolů a on se představil, že je generálním prokurátorem pro Londýn W1, čili pro Westminster 1. A že by byl hrozně rád, kdybych vybral společnost asi deseti lidí, ale že by prosil, aby mezi nima byl náš cimbálista. Já mu to slíbil v domnění, že jde o pozvání na nějakej den, ale on řekl, že jako hned.

I sebral jsem osm lidí včetně Pavla Farkaše, on objednal taxíky, to jsou takový velice starý, klasický vozy, taxikář je oddělenej sklem a vzadu je velký křeslo a ještě dvě skládací křesílka proti, takže se nás do každýho vozu poskládalo pět. A jeli jsme kousek, deset nebo patnáct minut, takzvanou taxikářskou cestou, aby to nebylo nejlacinější, že ano, a vystoupili jsme u takovýho krásnýho baráku, natřenýho navrch ještě bílou olejovou barvou, aby se to dalo umejvat, a vešli jsme do veliký místnosti, pravá anglická hala se schodištěm – a tam stály dva cimbály!

On byl totiž vášnivej sběratel cimbálů, měl všelijaký takový ty malinkatý krosničky, který se tahají přes hlavu a na popruhu, a dva krásný maďarský cimbály, právě ty, co stály proti sobě v tý hale. Měl to tam jako muzeální kusy, ale oba byly perfektně naladěný, a on sám na to velice obstojně hrál.

Bylo to nesmírně zajímavý tím, že nás různě posadil, poprosil Pavla Farkaše, vytáhl všelijaký noty, a jestli by si s ním mohl zahrát na ten cimbál. Pavel samozřejmě nasadil a rozjel to tam, jak se sluší a patří, a to už mu teda ten prokurátor nestačil, protože holt byl amatér a všecko hrál asi tak o polovinu pomalejc. Ale Pavel se přizpůsobil, aby mu udělal radost, takže tam chviličku koncertovali spolu, a potom udělal Pavel koncert sám. Koncert opravdu krásnej, protože on na to hraje báječně, dokonce různejma způsobama a stylama, on je absolvent vysoký školy a je to muzikant s velkým srdcem a velkou duší.

A my tam seděli a seděli, už byla jedna hodina a milostivá paní přinesla úplně novou láhev a všem z ní nalila a my jsme jako měli vytušit, že je to šláftruňk. No jo, jenomže my jsme to holt nějak nevytušili a nevytušil to ani pan šéfprokurátor, protože už byl trošičku rozjetej a hlavně měl radost, že tam má takovýho cimbálistu a takovou společnost, protože my jsme k tomu krásně zpívali, a tak jemu se taky nechtělo spát, takže se nakonec milostivá paní urazila a šla spát sama.

Jenže zase moc spát nemohla, protože jsme tam zpívali, no a tak se přišla ještě jednou napít a potom už jsem to všecko zvednul a odešli jsme spořádaně domů.

********

No! Tak to byly takový dvě maličkosti, kdy jsme byli lepší než oni, a přišla ještě třetí. Přijeli jsme do Blackpoolu, což je přímořský město, je tam obrovská rozhledna, velkej lunapark a je to velice příjemný město, kde jezdí kočáry ještě s koňma, teda fiakry. A protože na tyhlety věci já jsem, tak jsem si hned po představení objednal fiakr a projel jsem se tam po nábřeží. Díval jsem se na lidi, jak se tam promenujou, a viděl jsem taky stánky s čerstvejma rybama a čerstvejma ústřicema a dal jsem hned zastavit a dvě jsem si na místě koupil. Oni říkají, že se to prej jí po tuctech – no já jsem si říkal, že si jako napřed musím zvyknout, ale fakticky je to teda opravdu vynikající! Nekupoval jsem nijak moc zvlášť velký, tak asi deset centimetrů v průměru, takže to želé, to tělíčko je dost malý, ale když je prostě ta ústřice čerstvá, když se do ní kápne citrón a ona si v sobě uchová ještě trošku tý slaný vody, tak to má chuť jako moc dobrej herynek!

Je to opravdu báječný, nikdo se toho nemusí bát, a platí, že kdo nezkusil, neuvěří, a kdo zkusil, nepřestane!

Druhej den jsme měli koncert ve velký koncertní síni, kam přišlo celý představenstvo města včetně pana starosty a jeho choti. A včetně bývalýho starosty s chotí, protože tam vždycky když jeden starosta nastupuje a druhej odchází, tak tomu novýmu ještě nějakou dobu pomáhá, což je takovej dobrej zvyk. U nich je to zavedený hodně dlouho, protože se to asi osvědčilo. Ty zkušenosti, který ten člověk během několika let nasbírá, nejsou k zahození, že ano?

Pan starosta nosí velký insignie, milostivá paní teda taky, to jsou šperky a náhrdelníky starý třeba tři sta čtyři sta let. A o něco menší insignie má ten bejvalej starosta.

Moc se jim koncert líbil, a když jsme skončili, čekala nás ve foyeru celá obrovská společnost, jako že jsme prostě zvaný k nám do hotelu. Nedá se říct, že to byl bar, spíš taková společenská místnost, velice krásně zařízená, dubovej nábytek, kazetový vykládání, prostě po anglickým způsobu, a byl tam takovej velkej nálevní pult a dva lidi, kteří se tam starali o to, aby hosti měli co pít, anebo popřípadě aby tam byl nějakej ten sendvič k zakousnutí.

Moc velká ta místnost nebyla, když jsme tam vešli, byl ten pult po jedný straně a hned naproti němu byly takový velký těžký kožený klubovky a tam už ti lidi seděli, a když jsme přicházeli, vstávali a plácali a prostě nám projevovali velkou přízeň, což nás pochopitelně moc potěšilo.

No a když jsme se otočili, tak na tom barpultu stálo takovejch dvacet nebo pětadvacet sklenic s dobrou anglickou whisky. Načež kdosi pronesl takovej přípitek, lidi, co nás doprovázeli a měli nás na starosti, za nás poděkovali, no a přišli muzikanti a skončili jsme ve čtyři ráno!

A všichni se ohromně bavili, bylo to velice příjemný a domácký prostředí, ačkoli tam bylo asi sedmdesát lidí.

Pak jsme si šli lehnout, já jsem se ještě vysprchoval, taky jsme na pokojích chviličku kecali, načež jsme všichni poklidně usnuli, ale probudili nás už v půl devátý, že prej musíme vstát a oholit se a že se jde znova k panu starostovi.

Nevím, jestli se to holení týkalo i mě, ale oholil jsem se holt jen trošku, aby mi ještě něco zbylo.

Ale teď jsem málem zapomněl něco, co je důležitý: ten barman si mě minulej večer nějak oblíbil, asi proto, že jsem to správně držel v ruce nebo co, a dal mi takovou obrovskou medaili z bronzu, kde bylo napsáno High Barman, neboli teda vrchní barman nebo šéfbarman. Visela na takovým krásným mosazným řetězu, a byla to nejenom medaile, ale taky votvírák na pivo! Byla tam díra přesně k tomu účelu vytvořená. A to mi prostě dal na památku.

Měl jsem to v kapse i druhý den, když jsme jeli k tomu starostovi. Poslal pro nás služebního rolse, kterej měl číslo 1, protože starosta má vždycky číslo 1. Kdo má na auťáku malý číslo, tak je vždycky buďto z radnice, anebo je to člověk, kterej v tom městě prostě něco znamená. Aspoň to mají anglický policajti jednoduchý.

Na špičku toho auta dali československou vlajku a jeli jsme přes celý město s velkou parádou na tu radnici. Když jsme tam přijeli, stáli už všichni i s panem starostou na schodech a zase plácali, my jsme vystupovali, všichni nám podávali ruce a měli zase na sobě ty insignie, že ano, a tak jsem jim říkal, že je to teda velice najs, teda jako pěkný, ale že já mám taky něco – a vytáhnul jsem ten řetěz s tím votvírákem a pověsil jsem si ho na krk!

Ne snad že bych tím chtěl někoho urazit nebo zesměšňovat, prostě mě to tak napadlo. Ale ono je to strašně potěšilo, že jako taky mám něco na krku, a byli z toho strašně veselí. Angličani jsou opravdu dost rezervovaný lidi, aspoň se to o nich všude říká, ale já musím trvat na tom, že jsme se setkali jenom se samejma fajnovejma lidma. A to já poznám, když je někdo veselej úředně a když je veselej opravdu od srdce.

Zavedli nás do veliký místnosti, kde byla přistavená taková snídaně nebo co to mělo bejt, ale bylo tam prostě všecko možný, rybky a zákusky a chleba a sendviče a šunka… prostě všelijaký takový dobroty, že si jako každej může vzít, co chce. A na druhým stole stály zase všelijaký likéry, tvrdej alkohol, pivo tam bylo, jako prostě že si na nás vymezili čas a že se s náma chtějí bavit. Že se nebude úřadovat a že si místo toho popovídáme o tom, jak se nám tu líbí… a jak se my líbíme jim… a bylo to takový přátelský. A večer jsme dělali další představení – a oni tam byli znova!

A to jsem už věděl, že se jim to muselo opravdu moc líbit. Po představení nás vzali do klubu v tý budově, v takovým… řečeno po našem kulturním domě, a tam byl strašně dlouhej regál s pultem a tam teda zase… nedá se nic dělat… ale tam bylo zase nalito!

A zase nám děkovali, já jsem musel zazpívat ještě jednu písničku, která se jim strašně líbila, a sice Čerešničky, čerešničky, čerešně, všichni ohromně plácali, načež ta bejvalá paní starostová postoupila ke středu a takovým velice pěkným hlasem řekla, že je Irka, že u nich v Irsku jsou překrásný balady a že když dovolíme, že by nám jednu tu starou irskou baladu přednesla.

My jsme jí to samozřejmě rádi dovolili, neboť jednak byla milá a jednak irská balada každýho zajímala. A ona začala zpívat, bez doprovodu, ale byl to hlas školenej, zpívala nesmírně čistě a nesmírně krásně. Když skončila, byl takovej aplaus, že prostě neutuchal! A vedle mě stál nějakej úředník a otočil se na mě – a říkal: Neplácejte, nebo přidá!

Jenomže my jsme už tleskali tak dlouho, že ona skutečně přidala. Já nevím, co proti ní ten člověk měl, mně se to strašně líbilo, ale možná že to byla ukázka toho pověstnýho suchýho anglickýho humoru. A tak jsem třeba vlastně byl i při tom, když někdo pronesl suchý anglický žertík, za kterej by možná u nás dostal půllitrem do hlavy!

******

Ke konci toho zájezdu, kterej trval skoro dva a půl měsíce, jsme přijeli do Londýna a tam jsme učinili koncert pro královnu–matku v Palladiu. To se dělá každej rok, a umělci, kteří jsou zrovna v Anglii, jsou na tenhleten koncert zváni. Je zadarmo, vlastně pro čest a slávu, a královna–matka všem podá ruku. Ale zase všem! Všem účinkujícím ruku bez rukavičky. Ale běda, kdyby jí někdo tu ruku políbil – to se nesmí!

To se zaplaťpánbůh nestalo, takže jsme z toho vyšli dobře. Na závěr bych chtěl ještě říct, že nás londýnská televize požádala, abychom udělali koncert v sále prince Alberta, v takzvaném Albert–Hallu. Tam jsem zpíval půlku programu s cimbálovou a druhou polovinu s Mefisťákama, který za mnou přijeli. Ten sál je nádhernej, velice akustickej, velice dobře vypočítanej, dá se tam dělat absolutně všecko, ale zvukaři, kteří to snímali pro televizi a rozhlas, umístili mikrofony těsně nad podlahu mezi kytky, takže vůbec nebyly vidět. Tím ozvučili samozřejmě i ten sál, protože chtěli snímat potlesky, chtěli mít prostě živej koncert.

No a já jsem se na to dobře připravil a trošku jsem to zmáčknul od podlahy, jak ty lidovky, tak i ten druhej program. Stál jsem asi tak uprostřed, protože na každý straně byla jedna kapela, cimbálovku jsem měl po pravý straně a Mefisto po levý, a tak jsem si tam různě prozpěvoval a různě jsem se tam procházel – jenom vždycky krok sem a krok tam, nanejvejš dva kroky – no byl to velice pěknej koncert, přišlo asi tři a půl tisíce lidí, ale nejzajímavější byla kritika, která vyšla druhej den v těch slavnejch anglickejch novinách Times. Bylo tam napsáno, že z kontinentu přijel zpěvák neanglicky oblečený, to proto, že jsem byl normálně v civilu, ale na lidovky jsem si vzal takovej krásnej vyšívanej suchohorskej plášť, a že nepamatujou, že by někdo uřval Albert–Hall tak jako já!

Oni si totiž nevšimli těch mikrofónů, a já jsem do toho teda dul jako při posledním soudu, takže v Anglii vlastně platím za nejuřvanějšího zpěváka na světě!

JEŠTĚ JEDNOU NA SKOK V PRAZE

Sedíme u Waldy na zahradě a odpočíváme po záslužné práci. Olinka nám dala za odměnu dvě dobře vychlazené plzně, takže v tuto chvíli jsme dva snad nejspokojenější kluci na světě.

Kolem nás se pořádá léto. A všude je ho plno! Je zvláštní, že jaro přichází obvykle velmi nesměle, opatrně, jako by se bálo, že se zima pokusí ještě jednou jej vyhnat. A ona se o to opravdu často pokouší, někdy dokonce s chvilkovým úspěchem.

Léto je něco úplně jiného. Přižene se naráz, jako velká voda s ohromnou slávou a s pokřikem. Od dětství mi zůstal ten pocit, že léto začíná v tu chvíli, kdy se zavřou dveře škol a nastanou prázdniny. Ať si odborníci počínají léto od 21. června, je to jejich věc; pro mě začíná léto s prázdninami.

První prázdninový den byl předevčírem. A léto je opravdu tady, nezmeškalo ani minutu. Sluníčko pěkně připaluje, roztodivné mušky a hmyzíčkové bzučí v povětří a potulují se z květu na květ s blaženým vědomím nevyčerpatelného nadbytku. S ničím se nemusí šetřit. Labužnicky ochutnávají květní prášky a šťávičky, mám dokonce dojem, že je slyším funět ze samého přecpání.

„Tak jsme hotovi s Evropou, viď?“ začínám rozhovor, když jsme si už trochu oddechli.

„Jo. Ne že by to bylo všecko, co jsem tam viděl a zažil, ale o všem se nedá vypravovat. Někdy si přivezeš domů jenom pocit, jenom kousek nálady – ale když to nemá žádnej příběh, tak by to šlo snad nejvejš namalovat. Jenže to bych musel bejt malíř, což nejsem.“

„A za jakými vodami půjdeme dál?“

„Vodami, vodami…“ rozmýšlí se Walda. „Já bych tu část o širým světě, co leží za hranicemi Evropy, začal nejradši Irákem a Kuvajtem. Tam sice tý vody moc není, ovšem jsou tam dvě slavný řeky, u kterých stála patrně kolébka naší civilizace.“

„Eufrat a Tigris, že jo?“

„Správně! Pak by byla na řadě Afrika. A nejdelší řeka Afriky: Nil. To je teda vody! A kromě Nilu ovšem i Středozemní moře a Rudý moře. Na to všecko přijde řeč. Po Africe… cesta přes strašně velikou vodu, ovšem letadlem. Teda vysoko. Načež navštívíme řeky v Americe, teda v Severní, protože v Jižní jsem nebyl. Ale taková Řeka svatýho Vavřince, to je něco! Dále řeka Hudson a Niagarské vodopády. Viděl jsem je z obou stran, jak z kanadský, tak z americký. Ta kanadská se mi líbila víc. Pak znám jednu řeku na Floridě… kdyby mi tak teď někdo řek, jak se jmenuje! Jezera, samozřejmě, a konečně velebný Tichý oceán u západního pobřeží.“

„Znáš ty vlastně všech sedm moří světa, nebo neznáš?“

„Všech sedm ne. Ale k těm, co jsme o nich mluvili, přibude ještě jeden: Indický oceán. Až budu povídat o Indii, bude o něm řeč, o potopených pagodách, taky o potůčkách, o řekách – a o veleřekách, jako je třeba Ganges.“

„Očistná koupel, já vím.“

„V očistnou koupel v Gangu věří Indové. Já, protože jak známo nejsem Ind, věřím v něco jinýho. Věřím, že tě očistí každá řeka. Nejenom od potu a prachu, když jsi třeba zrovna po nějakým pěkným pochodu – taky zevnitř! Jen to zkus a namoč se do ní! Mně se to líbí, že Indové hledají v řece očistu od svých vin a nedobrých pocitů, ale jsou na velkým omylu, že to dokáže jenom Ganges. Každá řeka to umí!“

Vzpomenu si zase na Nežárku. Teď v létě je mírná, vlídná a veselá, tiše si pošplouchává, je pořád dobře naložená. A člověku je opravdu trochu volněji, když z ní vyleze na břeh. Jako by v ní nechal všechno to, co by rád zapomněl, jako by daleko líp viděl na ty vzpomínky, které si chce zachovat. Nikdy se nevrátí na břeh tentýž člověk, který do řeky vstoupil.

„Musíš letos přijet na Nežárku, Waldo,“ odbočím.

„Přijedu. Už jsem ji nějak moc dlouho neviděl,“ slibuje Waldemar. „Mně se po vodě stejská. Voda je živel. Ať už je to karlovarská – to je učiněnej ďábel, ale tu vynecháme. Voda v každý řece a v každým moři je jiná – a vždycky krásná!“

„Ty ses snad měl dát k námořníkům, Waldo.“

„Kdopak ví, čím měl vlastně bejt,“ říká Walda filozoficky.

A já si v tu chvíli vzpomenu, jak mi loni v létě vykládal Ivo Fischer o té podivné chvilce, kdy seděl s Waldou sám u ohně na své chalupě na Šumavě. Byla už skoro noc, všichni spali, jen ti dva tam seděli pod hvězdami u žhavých oharků a tiše si povídali. A tehdy začal Walda najednou mluvit o svých pochybnostech, jestli udělal dobře, když nechal skla a dal se na dráhu zpěváka. Ivo Fischera to přirozeně hrozně překvapilo. Nejsi ty cvok, zeptal se ho. A vypočítal mu úspěchy, houfy známých, obdivovatelů, cesty po světě a možnosti, které se mu otevřely – ale Walda vedl svou pořád dál.

„Mně se zdá, že v tom skle by po mně něco zbylo,“ prohlásil tenkrát. „Písnička odezní, zpěvák odejde, za pár let nezbude nic. Ale sklo trvá! Myslím, že bych si s ním rozuměl. Vymejšlel bych nový tvary, nový postupy, nový barvy… Nebyl bych tak známej, neměl bych možná to, co mám, ale šťastnej bych byl.“

Snad je dobře, když o sobě pořád trochu pochybujeme. Protože spokojenost vede člověka k pohodlnosti, k pocitu zasloužilosti, pak už je jenom krůček k lenošení – a tím se rozpustí všechno, co je v člověku dobrého. Spokojenost houstne záludně jako svítiplyn – a stejně jistě zabíjí.

Tu přichází Olinka. Přináší nám další dvě krásně orosené plzně a jakousi fotografii.

„Ivo, že ty ještě nemáš naše loňské PF?“ táže se.

„Ne, to nemám. Vždyť je teprve červenec.“

„Tak já ti ho nesu,“ směje se Olinka. „Já ti ho chtěla poslat, ale pak jsem ho nějak neposlala.“

„Vedl jsem to v patrnosti,“ ujišťuju ji. „K novému roku mi přeje štěstí kdekdo, ale v létě přijde taková gratulace hrozně vhod. V létě mi kromě vás neblahopřeje vůbec nikdo.“

Oba mi podepisují blahopřání k novému roku, Olinka ještě připojí podpis malého Waldíka. Dívám se jim přes ramena na fotku. Do horkého dne z ní vydýchne mrazivý chlad, Walda, Olinka i Waldík jsou na ní v kožíšcích, zahrádka je zasněžená.

„Tak děkuju,“ říkám potom. „To je prima, dostat péefko v červenci, aspoň teď budu mít krátký rok.“

„Nebudeš,“ uklidňuje mě Walda, „protože my ti to příští PF dáme zase až v létě.“

Pak si znovu obřadně ťukneme.

„Tak,“ říká Walda a staví sklenici na stůl, „program je jasnej: nejdřív Irák a Kuvajt, potom Afrika, načež hupneme přes moře do Ameriky a nakonec si necháme zemi velice krásnou a zvláštní – Indii. A když jsem u těch strašnejch dálek, ještě mi řekni, kdy budeš mít letos dovolenou.“

„V září, jako vždycky.“

„No tak to je výborný!“ pochvaluje si Walda. „Letos určitě přijedu, v září jsme doma. Přijedu pozdravit tu milou řeku, co říkám řeku – říčku! – proti tomu, co všecko jsem viděl, že ano. Říčku! Jenže ona zas patří k našemu domovu.“

„A navíc záleží na tom, kdy k ní přijedeš,“ dokládám. „Když se na jaře rozparádí, tak ani moc na říčku nevypadá. Ale v září, pokud se zrovna nežení čerti, a oni se v září obyčejně nežení, v září je Nežárka nejkrásnější. Vždycky se vyčistí, je průzračná, vidíš skoro až na dno. A začíná po ní plavat první uschlé listí. Víš, v říjnu už je listí v řece hnědý a tmavý a shnilý, ale v září po ní plave zlato. Ve dne, samozřejmě. V noci, když svítí měsíc, se ta řeka změní ve stříbrnou cestu. A když budeš mít štěstí, chytím ti lipana.“

„To je zajímavý,“ pozastaví se nad tím Walda. „Když já budu mít štěstí, tak ty mi chytíš lipana, jo? A když budeš mít štěstí ty, tak mi ho nechytíš, nebo jak to vlastně je?“

„Když já budu mít štěstí, tak ty budeš mít to štěstí, že ochutnáš nežáreckého lipana,“ opravuju se.

„Teď už to zní líp,“ připouští Walda uspokojeně. „A já ti teď za to budu vyprávět, jak jsem jel za pohádkou do Bagdádu.“